Procházka japonskou poezií

こんにちは! Konničiwa! Právě jste nalezli tuto čítanku staré japonské poezie. Básně jsou vzájemně konceptuálně provázané, takže cestu skrze jednoltivé básně si určujete sami klikáním na jednotlivá tematicky zabarvená slova a fráze. [[Pojďmě to vyzkoušet!]] <iframe src="https://assets.pinterest.com/ext/embed.html?id=977773769073186240" height="445" width="345"></iframe>

Dravý [[vítr]] strhává z [[javorů]] podzimní šat. Barevným brokátem protkává [[Dračí proud]]. //Mnich Nóin Hóši//

Hluboko v lesích brouzdám [[javorovým listím]]. Zdaleka slyším smutné volání [[jelenů]]. [[Podzim]] se zdá tak teskný! //Sarumaru Tajú// <img src="https://cdn.pixabay.com/photo/2020/11/24/11/24/sika-deer-5772242_960_720.jpg" width="450" height="300">

Z vrcholu [[hory|hoře Smutku]] Cukuba tryská [[proud]] řeky Mina. Rostoucí [[lásku]] připomíná, jak mohutní a plyne do údolí. //Ex-císař Józei-in//

Sotva se [[setmí]], podzimní vítr proletí mezi klasy rýže na políčku v zátiší a dýchne do mé [[chýše]]. //Minamoto no Cunenobu// <img src="https://cdn.pixabay.com/photo/2018/06/10/13/41/rice-terraces-3466518_960_720.jpg" width="300" height="200">

Do [[samoty|samotě]] mé chýše opuštěné i psím vínem přišel už zase podzim. Jen přítel ještě ne. //Mnich Egjó// <img src="https://cdn.pixabay.com/photo/2022/08/15/05/23/sun-rays-7387131_960_720.jpg" width="296" height="197">

Mám spát zase [[sám]] další noc delší než chvost plachých bažantů v nedostupných končinách, které mne vábí k [[výpravám]]? //Kakinomoto no Hitomaro// <iframe src="https://assets.pinterest.com/ext/embed.html?id=1059964462272813738" height="618" width="345" frameborder="0" scrolling="no" ></iframe>

Do temné dálky k ostrovům sám odplouvám až do [[konce svých let]]. Přemlouvám prázdné [[bárky]], ať pozdravují starý svět. //Sangi Takamura//

Nekonečnou pláň nebes objímám očima. Nádherná [[luna]], jež právě svítí nad Čínou, vychází u nás [[doma|chýše]]. //Abe no Nakamaro//

Žiji s laněmi na [[hoře Smutku]] vzdálený strastem města a je mi jako v ráji. Nač si lidé [[naříkají]]? //Mnich Kisen// <iframe src="https://assets.pinterest.com/ext/embed.html?id=14988611249707720" height="445" width="345" frameborder="0" scrolling="no" ></iframe>

To [[podzimem|chýše]] schnou stromy, květy, tráva léto zdobící. Proč se za to vina dává drsné [[horské vichřici|hoře Smutku]]? //Bunja no Jasuhide//

Na [[starou ves]] se snáší bílý [[sníh|sněží]]. Jako když luna probouzí bledé ráno v průzračných závojích. //Sukanoue no Korenori// <img src="https://cdn.pixabay.com/photo/2019/02/01/04/53/shirakawa-go-3968395_960_720.jpg" width="410" height="272">

V [[zálivu]] Tago se zastavím a vzhlédnu: Hora Fudži! Vysoko v bílém nedohlednu na věčný vrchol věčně [[sněží]]. //Jamabe no Akahito// <img src="https://cdn.pixabay.com/photo/2015/11/29/15/52/mt-fuji-1068907_960_720.jpg" width="300" height="200">

Je to snad luna, jež mne mučí steskem, jak tu přemítám? A přece mi po tvářích stékají [[slzy lásky]]! //Mnich Saigjó Hóši//

Když se bílá jinovatka na oblouku Mléčné Dráhy třpytí ve stračích křídel tmy, [[noc]] už k ránu pokročila. //Ótomo no Jakamoči// <iframe src="https://assets.pinterest.com/ext/embed.html?id=1116822407569456908" height="443" width="288" frameborder="0" scrolling="no" ></iframe>

Vlna se tříští o útes - hned příští vlnu vítr žene. Jsem rozbitý jak o skálu svu marnou [[láskou|noc]] k ženě. //Minamoto no Šigejuki// <img src="https://cdn.pixabay.com/photo/2020/06/06/05/03/wave-5265257_960_720.jpg" width="311" height="388">

V legendách snad umí kohout o půlnoci [[ráno přivolat]]. Mýto Setkání v mém srdci nesmíš klamem otvírat! //Paní Sei Šónagon//

Teď už vím - [[opouštím tento svět]]. Mým jediným přáním je ještě naposled [[vidět|blízkých se změnilo]] tvou milovanou tvář. //Paní Izumi Šikibu// <iframe src="https://assets.pinterest.com/ext/embed.html?id=70437481357887" height="357" width="172" frameborder="0" scrolling="no" ></iframe>

Nad řekou [[svítá]], a jak se mlha zdvihá, postupně odkrývá rybářské sádky uložené v [[mělčině|zálivu]]. //Fudžiwara no Sadajori//

Cesta [[lásky]] nezná směr ani cíl. Jako by [[lodník|bárky]] v úžině Jura vesla utopil a unášel ho oceán. //Sone no Jošitada//

Sami [[bozi]] v bájném věku neviděli to, co já - jak tu řeka Tatta proudí [[rudým listím|císařském městě]] oděná. //Ariwara no Narihira Ason// <iframe src="https://assets.pinterest.com/ext/embed.html?id=596234438185279228" height="424" width="276" frameborder="0" scrolling="no" ></iframe>

[[Sakura]] z Nary, kde stával palác starý, bohatě kvete. V novém [[císařském městě]] má devět vůní navíc! //Paní Ise no Ósuke// <iframe src="https://assets.pinterest.com/ext/embed.html?id=172755335699480858" height="309" width="172" frameborder="0" scrolling="no" ></iframe>

Jak záhy mizí křehká okvětí třešní! Bezmocně shlížím na náš společný pád, když [[jarní deště|svítá]] běsní. //Ono no Komači// <iframe src="https://assets.pinterest.com/ext/embed.html?id=455919162290121981" height="346" width="172" frameborder="0" scrolling="no" ></iframe>

Kéž by javory v purpuru hory Ogura uměly posečkat, až se sám [[císař]] uvolí potěšit jimi svůj zrak! //Fudžiwara no Tadahira//

Cestou domů do rodné [[vísky]] vím jediné - srdce mých [[blízkých se změnilo]] jen [[vůně sakur|Sakura]] jistě ne. //Ki no Curajuki// <img src="https://cdn.pixabay.com/photo/2020/01/06/05/29/kimono-4744625_960_720.jpg" width="300" height="200">

Jak sen je krátká jarní [[noc]] na polštáři z tvých paží. Mám za [[okamžik pro štěstí]] zaplatit čistou pověstí? //Paní Suó no Naiši//

Dravý příboj, jenž rád dobývá [[břehy|zálivu]], mne jen děsí. Nestačím sušit rukávy - pláčem končí příliv něhy. //Dvorní dáma Kii (Júši Naišinno-ke no Kii)//

Ve vsi na horách se [[sněhem|sněží]] napadá smutek a strach z [[osamělosti|samotě]] bez lidí. Už ani trávu nevidím. //Minamoto no Munejuki Ason// <img src="https://cdn.pixabay.com/photo/2014/02/11/18/42/mount-fuji-264247_960_720.jpg" width="453" height="301">

Pro léta stáří mi na světě nic nezbývá. I křivá sosna se přiklání jen k [[moři|zálivu]] - mé [[samotě]] se vyhýbá. //Fudžiwara no Okikaze//

Když tě poprosím, odpovíš, že mám žít sama, aniž tě [[spatřím|blízkých se změnilo]], byť jenom na chvíli krátkou jak rákosí u Naniwy? //Dvorní dáma Ise (Ise no Mijasudokoro)//

Láska mne pálí jako vroucí vřídlo [[horských lázní|vísky]] na těle i na duši. Trápí mě, že [[nic netušíš]]. //Fudžiwara no Sanekata Ason// <iframe src="https://assets.pinterest.com/ext/embed.html?id=71987294026778423" height="324" width="345" frameborder="0" scrolling="no" ></iframe>

Svou [[lásku|naříkají]] tajím, nemohu ale utajit své červenání. Až se mě známí ptají: To myslíte jenom na ni? //Taira no Kanemori//

Horská bystřina se prudce žene dolů proti hrázi vystavěné větrem z padlého listí [[javorů]]. //Harumiči no Curaki//

Jak nastal den, tak zas nastane noc - to jistě vím. Stejně však naše [[loučení]] hned a svítání nesnáším. //Fudžiwara no Mičinobu Ason//

Děkujeme, že jste se dnes s námi věnovali staré japonské poezii! <iframe src="https://assets.pinterest.com/ext/embed.html?id=28147566414467364" height="574" width="345" frameborder="0" scrolling="no" ></iframe>

Hlas vodopádu tu neuslyšíš - vyschl a přestal téci. Jen jeho [[slavné jméno|blízkých se změnilo]] zní v proudění lidských řečí. //Fudžiwara no Kintó//

Bojím se, ale ne o sebe, o svou [[ztracenou|blízkých se změnilo]] lásku. Tys na svou [[smrt|konce svých let]] přísahal a dávals život v sázku. //Paní Ukon//

Byl to vůbec on? Potkala jsem ho náhodou po dlouhé době před [[půlnočním měsícem|noc]]. Jak rychle zmizel za mrakem! //Paní Murasaki Šikibu//